New York, padesátá léta. Město šestnáct let terorizuje „šílený bombista“ — desítky náloží v kinech, na nádražích, v telefonních budkách. Policie je bezradná, a tak udělá něco do té doby neslýchaného: požádá psychiatra Jamese Brussela, aby z povahy útoků popsal člověka, kterého nikdy neviděl.
Brussel spisy prostudoval a nadiktoval: svobodný muž středního věku, pečlivý, slovanského původu, žije s příbuznou, nesnáší bývalého zaměstnavatele — a až ho zatknete, bude mít zapnutý dvouřadový oblek. Když policie v roce 1957 zatkla George Meteskyho, seděl doma v županu. Než ho odvedli, převlékl se. Do dvouřadového obleku, zapnutého na všechny knoflíky.
Co profilování skutečně je
Historka s oblekem udělala z profilování legendu, ale jeho podstata je střízlivější. Profilování pachatele je metoda, která z chování na místě činu odvozuje pravděpodobné vlastnosti pachatele. Vychází z jednoduché úvahy: způsob provedení činu není náhodný. Odráží zkušenosti, uvažování, strachy a potřeby konkrétního člověka.
Profilovač čte místo činu jako výpověď: Přinesl si pachatel zbraň, nebo použil, co našel? Riskoval, nebo minimalizoval kontakt? Choval se k oběti s osobní záští, nebo lhostejně? Z odpovědí skládá obraz — věk, způsob života, vztah k oběti, pravděpodobné chování po činu.
Organizovaný, nebo dezorganizovaný?
Nejznámější nástroj profilování pochází z dílny FBI, jejíž agenti v 70. letech systematicky vyslechli desítky odsouzených vrahů. Z rozhovorů vzešla základní typologie:
- Organizovaný pachatel čin plánuje. Přináší si vlastní nástroje, vybírá oběť předem, po činu uklízí stopy. Bývá sociálně zdatný, inteligentní, navenek zcela nenápadný.
- Dezorganizovaný pachatel jedná impulzivně. Používá, co najde na místě, oběť si nevybírá racionálně, stopy nechává bez ladu. Čin často odráží akutní krizi nebo duševní onemocnění.
Dnešní kriminalistika ví, že čistý typ v praxi téměř neexistuje — většina případů leží někde mezi. Typologie ale pořád slouží jako první rychlé vodítko: řekne vyšetřovatelům, jaký druh člověka mají hledat a kde začít.
Mýty z televize versus realita
Seriály udělaly z profilovačů jasnovidce, kteří po pěti minutách na místě činu recitují pachatelův životopis. Realita je jiná — a v lecčems zajímavější:
- Profil není důkaz. U soudu nikoho neusvědčí. Slouží k zúžení okruhu podezřelých a nasměrování vyšetřování, nic víc.
- Profil vzniká ze statistiky, ne z intuice. Za každým „pachatel bude znát okolí“ stojí data z tisíců vyřešených případů, ne geniální záblesk.
- Nejcennější je geografie. Takzvané geografické profilování — analýza míst činů — umí překvapivě přesně určit, kde pachatel bydlí nebo pracuje. Lidé páchají zločiny v území, které znají.
Vyzkoušejte si číst pachatele
Profilování je v jádru totéž, co dělá každý dobrý detektiv: nedívá se jen na to, co se stalo, ale jak se to stalo — a co to prozrazuje o člověku, který za tím stojí. Přesně tenhle způsob čtení si můžete vyzkoušet v našich detektivních hrách. Ve spisu dostanete fotografie z místa činu, pitevní zprávu i výpovědi — a na vás je poznat, jaký člověk by čin provedl právě takhle.
- REKVIEM — vražda při slavnostní večeři. Šest podezřelých, šest povah — a jen jedna z nich odpovídá způsobu provedení.
- Ledové ticho v Jevanech — zamčený pokoj vyžaduje pachatele, který plánuje. Jenže kdo z domu měl na plán čas i nervy?
- ORBIT — uzavřená posádka kolonizační lodi. Když je podezřelý každý, rozhoduje právě způsob provedení.
A jestli vás psychologie zločinu baví, přečtěte si i naše články o psychologii lháře u výslechu a o tom, proč nás fascinuje true crime.